První zmínky a záznamy o slatinickém mlýně jsou již z roku 1750, kdy zde jako mlynář působil jistý J. Kučera. Mnoho záznamů se však nedochovalo.

Dalším významným datem ve vývoji slatinického mlynářství je až rok 1919, kdy na zakázku slatinického podnikatele A. Malíška došlo k výstavbě nové moderní budovy mlýna. Místo zadání stavby bylo vybráno blízko pramenů v tzv. „močidlách“ a v témže roce byl mlýn uveden do provozu.

Později v roce 1932 parní mlýn zakoupil K. Derich. Byla zde zároveň s mlýnem zřízena pila. Přestože mlýn i pila prosperovaly, Derich těsně před okupací prodal celý objekt společnosti Moragro – Brno, která vedla mlýn i pilu po celou dobu války.

V roce 1947 se novými majiteli staly Slovácké mlýny, které zde měly i centrální ředitelství.

1.3.1948 byly mlýn i pila dány pod národní správu.

 Znárodnění mlýna bylo uskutečněno 1.1.1949.

Objekt začal sloužit pouze jako skladiště mouky a obilí.

Při opravě a modernizaci mlýna v roce 1957, kterou provedl n. p. Továrna na mlýnské stroje Pardubice, bylo použito poprvé v naší republice i celé střední Evropě pneumatické vzduchové zařízení pro přepravu mlýnských výrobků.

Mlýn byl uveden opět do provozu a jeho vlastníky zůstaly Mlýny a těstárny n. p. Pardubice, závod Olomouc.

Od roku 1991 již pod názvem Mlýn Slatinice – začal prodej moučných výrobků.

Společnost McRex, v.o.s. Mlýn Slatinice, v roce 1994 doplnila technické zařízení a vybavení mlýna pro mletí pšenice. Modernizace se dočkaly i prostory expedice a skladu. Staré pytlování, tj. zařízení na jutové pytle, bylo nahrazeno novou pytlovací linkou z Itálie na papírové pytle.

Roku 1995 se majitelem mlýna stal pan Šlimbach. Došlo ke snížení zaměstnanců na 14 pracovníků, zbylá část odcházela do provozu ve Věrovanech, a tak nové zařízení zůstalo téměř nevyužité a provoz mlýna byl omezen na minimum.

Ze mlýna jsou odvezeny mlýnské stroje.

Provoz mlýna ukončen.

 Na podzim mlýn zakoupila společnost MALITAS s.r.o., obnovila provoz tohoto moravského mlýnu a zároveň pokračuje v historii mlynářství ve Slatinicích. Základním kamenem celé výroby je vyrábět mouku s nejvyšší kvalitou pro zákazníky.

Další zmínky zmiňují rok 1893. Do tohoto roku byl majitelem mlynář Kolobis. Podle informací byl potomek mlynáře Kolobise význačným operním zpěvákem dvorní opery ve Vídni. V roce 1893 koupila mlýn v exekuční dražbě občanská záložna v Dubě n/M., která mlýn později prodala družstvu.

V noci z pondělka na úterý dne 29. prosince 1925 v brzkých ranních hodinách vyhořel mlýn až do základů. Škoda ve finančních částkách byla vyhodnocena na 1 – 2 miliony Kč. Příčina požáru – neznámá.

Po vyhoření byl mlýn znovu vybudován do dnešní podoby.

Byla provedena výstavba sila, kam se mohlo uskladnit 150 vagonů obilí.

Během II. světové války byla ve mlýně ubytovaná spojovací jednotka německé armády.

Po osvobození bylo ve mlýně ubytováno velitelství technické jednotky Rudé armády.

Mlýn ve Věrovanech je znárodněn a podléhá podnikovemu ředitelství: Severomoravské mlýny Olomouc. Až do revoluce je mlýn pod státní správou.

Mlýn byl postižen povodní, která zasáhla celou Moravu a měla charakter „stoleté vody“. Dále byl mlýn několik let mimo provoz z důvodu špatného projektu při privatizaci.

Od roku 2000 došlo k znovuzprovoznění mlýna společností Malitas s.r.o., která mlýn později zrekonstruovala a snaží se dále tenhle mlýn s dlouholetou tradicí rozvíjet.